adminml

Lukáš Falteisek: Proč se nedaří najít tajemného vraha Ďatlovovy expedice

Decrease Font Size Increase Font Size Text Size Print This Page

Proč

 

Začátkem února roku 1959 se nedaleko města Ivdel na severním Uralu stala událost, která dodnes inspiruje nejen hrůzostrašné historky na setkáních cestovatelů a horolezců, ale i knihy, film a dokonce počítačovou hru. Podivnou smrt skupiny mladých horalů nedokázalo vysvětlit tehdejší vyšetřování ani pozdější pátrání různých badatelů. Začalo to nevinně. Skupina devíti studentů Uralského polytechnického institutu a jejich kamarád, lyžařšký instruktor, se 23. ledna vydala pod vedením Igora A. Ďatlova na skoro třítýdenní tůru s cílem v podobě hory Otorten. Všichni jsou fyzicky zdatní a mají zkušenosti s pohybem v přírodě. Podle některých zdrojů na Urale trénují na polární výpravu. Vše jde poměrně hladce, studenti během několika dnů dojedou na poslední obydlené místo, bývalý trestanecký tábor zvaný 41 kvartal, kde jsou v té době již jen civilní zaměstnanci. To jsou také poslední lidé, se kterými se vidí. 27. ledna jim jeden ze zaměstnanců pomůže odvézt zavazadla na místo dalšího noclehu a odjíždí. Následující den se jeden účastník, J. J. Judin, kvůli nemoci vrací zpět, zbylých devět jde dál. Až do večera 31. 1. máme informace o jejich pohybu z deníku, který si psali. Je zřejmé, že sice nabrali mírné zpoždění kvůli počasí, ale jinak jsou všichni v pořádku a svou situaci mají pod kontrolou. 1. února ujdou ve špatném počasí jen dva kilometry a utáboří se na sněhu nad hranicí lesa. Ve stanu je nejspíš dobrá nálada, studenti si dokonce vyrábějí humoristický časopis Večerní Otorten. To je také poslední zpráva od nich.

Když se účastnící expedice do dohodnutého data 12. 2. neobjeví v civilizaci, nejdřív si všichni myslí, že se jen zdrželi. Pátrání začalo 20. 2., nejdřív je hledají jen studenti, pak i policie a armáda s technikou. Až 26. 2. se podaří objevit poničený stan, ve kterém jsou jejich věci, ale sami účastníci ne. Od stanu vedou stopy k lesu. Nehluboko v lese a asi 1500 m od stanu leží pod velkým cedrem mrtvá těla G. A. Krivoniščenka a J. N. Dorošenka. Vedle nich je zbytek ohniště, cedr má do výše asi 5 m olámané větve a jsou na něm kusy oděvů a zbytky kůže. Mrtvým chybí většina oblečení a boty. Jsou popálení a Dorošenko je odřený. Mezi cedrem a stanem se během následujících dnů podaří objevit ve sněhu též podivně málo oblečená těla vedoucího výpravy Ďatlova, R. V. Slobodina a Z. A. Kolmogorovové. Vypadá to, že se snažili vrátit do stanu, ale nedošli a postupně v různých vzdálenostech zmrzli. Pitva potvrdí, že příčina smrti všech pěti studentů je podchlazení. Slobodin má navíc modřiny a mírně puklou lebku, ale to není smrtelné.

Na zbývající těla si pátrači museli počkat až do jarního tání. 5. května se asi 75 m od cedru, směrem do lesa a dolů po svahu, podaří najít zbývající čtyři mrtvoly. Leží na provizorní podložce z větví nebo kolem ní. A. S. Kolevatov je relativně nejlépe oblečený, přesto umrzl. Překvapivé skutečnosti odhalila pitva ostatních. Všichni měli mnohočetná vnitřní zranění, příčinou smrti N. V. Thibeaux-Brignollese je tříštivá zlomenina lebky, u A. A. Zolotarjova a L. A. Dubininové zlomeniny mnoha žeber a krvácení do hrudní i břišní dutiny. Zajímavé je, že mají jen menší otevřené rány. Tito mrtví mají na sobě kromě svých i cizí oděvy, další rozřezané svršky jsou kolem. Zolotarjov má na krku fotoaparát.

Vyšetřování probíhající po události bylo na poměry padasátých let celkem pečlivé, přesto vedlo jen ke všeobecnému závěru, že postižené zabila spontánní přírodní síla, které nedokázali čelit. Byla vyloučena cizí přítomnost či zavinění. Svah se stanem nebyl lavinový a lavina tu nespadla. Později, zejména po odtajnění spisů, resp. toho, co sovětští archiváři nedokázali ztratit, v 90. letech, se o případ zajímali různí záhadologové, bývalý vyšetřovatel, jediný přeživší Judin i další nadšenci. Jeden z nich v roce 2016 nedaleko místa události umrzl. Nikomu se však dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč neúplně oblečení členové výpravy v teplotě kolem -25 °C náhle opustili stan a běželi 1,5 km daleko do lesa. Tím spíš neobjasnili, proč při tom rozřezali stanovou celtu.

Všechny dosavadní hypotézy shodně předpokládají, že členové výpravy museli před něčím prchat. To je také jejich největší slabina, neboť se nic dostatečně hrozného, co by je mohlo tak náhle vyhnat, nepodařilo objevit. Mnozí milovníci záhad si proto vypomáhají kulovým bleskem, UFO, paranormálními jevy a dalšími nedokazatelnými činiteli. Dokonce i dokument televize Discovery se uchýlil k teorii, že je pronásledoval sněžný muž.

Situace se však radikálně změní, jakmile připustíme jiný důvod opuštění bivaku. Na tom je založena naše rekonstrukce událostí, které vedly k zániku Ďatlovovy horské výpravy. V následujícím příběhu se snažíme co nejjednodušeji a bezrozporně propojit známá a nesporná fakta. Vycházíme z částí originální dokumentace a jejích překladů, i z alespoň trochu věrohodných informací nalezených v populárních článcích. Interpretace motivů jednotlivých osob k určitým rozhodnutím jsou jen ilustrativní, důležité je to, že k těmto rozhodnutím došlo. Tradované omyly a tvrzení z neznalosti nebo chtěně deformovaná tak, aby zvětšovala záhadnost události, ignorujeme. Některá jsou rozebrána v závěru článku.

Nad ránem 2. února, hodinu či dvě před východem slunce, se někteří členové výpravy probudí. Večerní únava je pryč a venku se chystá poměrně pěkný zimní den. Zatímco ostatní ještě spí, čtveřice Thibeaux-Brignolles, Zolotarjov, Slobodin a Dubininová se jde před snídaní projít. Zolotarjov si bere fotoaparát. Dojdou k lesu v mělkém údolí pod nimi. Kousek od kraje lesa stojí velký cedr. Někoho, možná Zolotarjova, který se asi rád chlubil fyzickou kondicí, napadne lézt nahoru. K lezení se nechají strhnout přinejmenším všichni tři muži, možná je k tomu vede i touha předvést se před nejmladší členkou výpravy. Možná je dokonce napadne, že by odtud byl originální výhled na východ slunce v průsmyku s efektními skalkami (azimut východu byl ověřen výpočtem). Jsou při síle a trumfují se, kdo vyleze nejvýše. Cedr roste na kraji lesa, takže je nejspíš asymetrický a svádí, aby lezli pod sebou. Lezec, který je nejvýš, možná fotící Zolotarjov, na namrzlém stromě začne padat. Cestou strhne ostatní. Je možné, že se ho někteří pokoušejí zachytit nebo se on chytá jich. Každopádně letí všichni a svou setrvačností lámou větve. Dubininová buď nakonec lezla také, nebo, pravděpodobněji, stála dole, a když si všimla, že ostatní padají, tak se je bez rozmyslu pokusila zachytit. Udělala to podobným způsobem, jako se jistí padající při různých hrách „na důvěru“ na táborech a podobných akcích (možná to dokonce jako studentka se zájmem o turistiku znala). Výsledkem bylo těžké zranění jí i dvou ze ze tří zbývajících osob. Mechanismus děje, tedy údery o větve, srážka lidí navzájem a až poté dopad na zem, vysvětluje charakter poranění, která podle patologů připomínají následky dopravní nehody nebo úder relativně měkkým břemenem proti tvrdé podložce (výstižněji by zásah osoby padajícím člověkem asi popsat nešlo).

Jediný poměrně lehce zraněný je Slobodin. Brzy se vzpamatuje a zjistí, že ostatní vypadají velmi špatně, někteří jsou v přímém ohrožení života. Šokovaný a možná i s pocitem viny běží do tábora pro pomoc. Probudí ostatní a snadno na ně přenese dojmy, které událost zanechala na něm. Skupina reaguje impulzivně a dělá tak klíčovou fatální chybu. Okamžitě vyrazí ze stanu pomáhat raněným, přičemž příliš neřeší vlastní bezpečnost. Takováto reakce se může zdát iracionální, ale vychází z evolučně hluboce zakotvených instinktů a mají k ní sklony i jinak zkušení lidé. Odnaučení se této reakce patří mezi důležitá témata na kurzech první pomoci, mnozí frekventanti s tím mají potíže i při simulovaných zásazích. Lze snadno uvěřit, že skupina velmi mladých a v tomto netrénovaných lidí, kteří navíc věděli, že zranění jsou jejich blízcí kamarádi, jednala opravdu zbrkle až panicky. Ještě ke všemu se ukáže, že Slobodin neví jistě, kam jít. Má otřes mozku a stále se úplně neorientuje. Možná hrubě podcenil i vzdálenost k nehodě. Skupina tím spíš neřeší své oblečení a výbavu a vybíhá ze stanu v domnění, že zranění leží nedaleko. Když zjistí, že ne, tak jdou v řadě směrem k lesu a hledají jejich stopy.

V tomto bodě vidíme zajímavý rozpor mezi analýzou stop s dalšími fakty. Vyšetřovatelé uvádějí 8-9 stopních linií vedoucích vedle sebe od stanu k lesu. Jsou od bosých lidí (v ponožkách), jen jedna nalezená stopa je od boty. Z nalezených těl je ale Thibeaux-Brignolles a Zolotarjov obutý úplně a Slobodin má jednu botu (pravděpodobně tedy též vyrazil obutý a jednu botu ztratil). Několik obutých stop tedy muselo uniknout pozornosti (a počet stopních řad je vyšší než 9). To je v souladu s hypotézou, že první skupina vyrazila na procházku „nazdařbůh“ a klesala do údolí jinou trasou dál od stanu. Analyzované stopy tedy vytvořil jen Slobodin jdoucí o jedné botě a skupina bosých zachránců. Stopních řad v tom případě vzniklo jen 7 (Slobodin šel nahoru a dolů). Vzhledem k tomu, že odhady počtu stop v různých zveřejněných popisech i nákresech kolísají a víme, že vyšetřovatel měl k dispozici stopy skoro měsíc staré a poškozené předchozím pohybem pátračů, nelze odhad počtu linií brát příliš vážně. Je možné, že prochladlý expert ve změti na podupané pláni rád viděl stopy od všech a ukončil hledání. Zřejmě ani nebyla pořízena přesná dokumnetace, jen spíše ilustrační fotografie a nákresy. Srovnatelné rozpory jako u stop ostatně panují i v tvrzeních o počtu různých předmětů a dalších zdánlivě zjevných faktech. Předkládaná hypotéza navíc vysvětluje, proč bosí lidé nejdříve pobíhali kolem stanu a pak šli dolů přinejmenším zpočátku vedle sebe a neběželi, což je bod, který teoriím o útěku před nebezpečím činí potíže. Útěkové teorie ani nevysvětlují rozdíl mezi počtem obutých stop a obutých nohou v údolí.

Studenti každopádně úspěšně došli či doběhli na místo nehody a začali dělat to, co jim přišlo nejlepší. Zraněným (které pád větvemi „očesal“; viz kusy látky visící na stromě) půjčili některé části svého oblečení. To vysvětluje, proč právě zranění byli nalezeni s cizími svršky. Při pádu i oblékání mohlo dojít i k poškození oděvů (oblékat zmrzlýma rukama člověka v bezvědomí není snadné). Bylo jim jasné, že je musí zabezpečit lépe. Proto zraněné odtáhli do rychle připraveného záhrabu na chráněném místě o kousek níž v lese.

Během těchto prací se jim začal vracet zdravý úsudek a pochopili, že sami prochládají. Mohlo se i zhoršit počasí. Někdo z nich pod cedrem rozdělal oheň. Bylo jasné, že se musí vrátit pro věci. Zanechali tedy relativně dobře oblečeného Kolevatova u raněných a vydali se zpět. Jistě už byli silně prochladlí a na 1,5km pochod přes pláň v -25 °C si nevěřili. Rozhodli se tedy, že Krivoniščenko a Dorošenko půjčí ostatním část oblečení a počkají u ohně. Druhá možnost je, že půjčili svršky zraněným už předtím a hřáli se u ohně od té chvíle. Každopádně Ďatlov, Slobodin a Kolmogorovová už na cestu ke stanu neměli dost sil a umrzli v různých vzdálenostech od cedru. Krivoniščenko a Dorošenko neudrželi teplo ani u malého ohýnku, začali ztrácet soudnost, popálili se ve snaze se ohřát, místo aby přikládali, a pak umrzli. Při reflexivní snaze se ohřát pohybem si přivodili odřeniny o sníh a větve (popsaný jev). Kolevatov čekal u zraněných na pomoc. Možná se pokusil odklidit mrtvé a zahřívat posledního žijícího Zolotarjova, což by vysvětlovalo konečnou polohu těl. Když mu došlo, že se nedočká, bylo pro něj už pozdě.

Celý příběh tedy stojí na dvou klíčových událostech: rozhodnutí čtyřčlenné skupiny lézt na strom a jejím pádu, a na panické reakci ostatních na tuto nehodu. Zbytek je těmito událostmi determinován. Souběh situací se může zdát nepravděpodobný, ale obě jsou možné a odpovídají reálnému chování lidí. Jelikož se tato nehoda se i po několika desetiletích vymyká z běžného rámce desetitisíců neštěstí na horách, není chybou očekávat nepravděpodobné vysvětlení. Tato nepravděpodobnost však může spočívat jen v bizarním sledu možných dějů, nikoliv v připuštění paranormálních jevů! Podle dostupných informací zde nabízíme první návrh, jak realisticky (bez pomoci hromadné psychózy, tajných zbraní, UFO, yetiho, jiných dimenzí, kulového blesku a infrazvuku) vysvětlit úprk nedostatečně oblečených lidí ze stanu. Podařilo se konkrétně vysvětlit podrobnosti jako je poloha těl, stopy, charakter zranění, příčina smrti, chatrné a promíchané oděvy (včetně kdo a proč měl cizí), provizorní záhrab, olámaný strom, stopy kůže a visící hadry, oheň, čas od posledního jídla (6-8 hod.). Určité

obtíže činí stan prořezaný zevnitř. Je otázkou, jak pátrači poznali na celtě, která 25 dnů vlála zmrzlá ve větru, že ze které strany vedly řezy. Navíc jisté vysvětlení existuje – při panické reakci na nehodu možná někdo prořízl celtu a vyběhl dírou, aby nemusel čekat, až se mu uvolní vchod. Části celty navíc chyběly. Snažil se je snad někdo vzít s sebou na provizorní nosítka? Stan tehdy nepředstavoval sofistikovaný a laicky téměř neopravitelný systém jako dnes, naopak v deníku výpravy se píše o zašívání celty jako o normální věci.

Co v dostupných popisech událostí nestojí za větší pozornost:

  • radioaktivita – opakovaně užívaná ke zvýšení účinku líčení hrůzného nálezu, ve skutečnosti drobná kontaminace povrchu oděvu 2 osob izotopem 40K. Ten je v přírodě běžný a množství, dosahující jen 2-3násobku běžného pozadí, nepochybně pocházelo z místních zdrojů (např. zakoncentrování draslíku v dřevním popelu). Jaderné ani jiné zbraně tento izotop nevyužívají.
  • „tajemná světla“ na fotografii č. 33 – ve skutečnosti extrémně neostrý snímek, na němž může být cokoliv, informace z něj je nulová.
  • macerace těl, chybějící jazyk, oči, měkké tkáně – za záhadu byly prohlášeny laiky, kteří nemají znalosti tafonomických procesů. Nejvíce porušená mrtvola Dubininové ležela 3 měsíce čelem v potoce, který minimálně několik týdnů měl kapalnou vodu, a tedy teplotu nad nulou. Poškození jednoznačně vyvolala hniloba, činnost drobných bezobratlých apod. Krev v jejím žaludku mohla pocházet například z poranění plic, ztrátu jazyka za živa to určitě nedokazuje.
  • zlomeniny bez poranění kůže a modřin – tento fakt bývá uváděn jako důkaz, že zranění nemohli spadnout z výšky. V soudně lékařské literatuře je ale takový nález po pádu výslovně uváděn jako možný, zejména u silněji oblečených osob. Stejný problém by platil i pro jiná vysvětlení úrazů. Často uváděná tlaková vlna sice lámat kosti může, ale mnohem více působí na orgány tělních dutin. Pokud by zlomila 10 žeber, jistě by vedla i k devastujícímu poranění plic, srdce, střev i velkých cév. Patologem odhadnutá doba přežití by pak nedosahovala desítek minut. Slabé modřiny na rozkládajících se tělech mohly uniknout pozornosti, podobně jako unikly posmrtné skvrny.
  • zhnědnutí těl, vybělení vlasů – jednoznačně výsledek povětrnostních vlivů, které měly na práci 25 – 93 dní. Ztmavnutí bývá způsobeno např. mrazovým vysušením, po rozmrznutí se bava může měnit. Zbělení vlasů je pravděpodobně mystifikace pod vlivem rozšířené pověry o účincích stresu, na snímcích z vyšetřování mají vlasy normální barvu.
  • zářící koule na obloze – svědci se neshodnou ani na datu pozorování, části badatelů ale stačí fakt, že byly viděny trochu poblíž a v trochu podobnou dobu. Netřeba komentovat.

 

Lukáš Falteisek

 

Zajimavosti.info

You must be logged in to post a comment Login